Proroctví a Zjevení Svaté Brigity Švédské
Informace o našem společenství
Svatá Brigita byla kanonizována papežem Bonifácem IX roku 1391 a potvrzena papežem Martinem V na koncilu v Kostnici roku 1415.
Sv. Brigita byla narozena do vážené a bohaté rodiny. Ta byla také pevná ve víře dle našeho Pána Ježíše Krista a bohatě přispívala na rozvoj Církve, kostelů, klášterů a život chudých.
Ve věku 10 let viděla Pána Ukřižovaného a Pán Ježíš řekl: „Hle, jak trpím.“ Myslela, že se vše odehrává v reálném čase a odpověděla: „Ó Pane, kdo ti to udělal ?“
Pán řekl: „Ti, kteří mnou opovrhují a zapomínají na mou velikou lásku.“ Když zemřel její manžel, stala se řeholnicí a darovala svůj majetek chudým. Většina jejich proroctví se vyplnila a několik zbývá, aby byla naplněna. Jedno z nejznámějších proroctví je to o královstvích Anglie a Francie. Náš Pán Ježíš Kristus předpověděl k Sv. Brigitě, že válka mezi těmito zeměmi skončí o 20 později svatbou mezi dětmi jejích králů. Přesně tak se i stalo.
Zjevením se od počátku dostával značný stupeň věrohodnosti, vážnosti a důležitosti. Papež Řehoř XI (1370-78) je schválil, potvrdil a ocenil jejich význam, stejně jako Bonifác IX (1389-1404) v papežské bule Ab origine mundi, odstavec 39 (7 Října 1391).
Slova našeho Pána Ježíše Krista ke své vyvolené a draze milované nevěstě ohlašujíc své nejdokonalejší vtělení, odsuzujíc rouhavé porušování naší víry a křtu a zvouc svou milovanou nevěstu, aby ho milovala.
Božský Spasiteľ zjavil svätej Brigite dodatočne ešte nasledujúce prisľúbenie: „Vedz, že tým, ktorí sa po 12 rokov denne pomodlia 7-ráz Otče náš a Zdravas Mária ku cti mojej prečistej krvi, udelím tieto veľké milosti:
1/ Neprídu do očistca 
o očistci
2/ Prijmem ich do počtu mučeníkov tak, akoby vyliali svoju krv za vieru
3/ Trom príbuzným, podľa voľby dotyčného, udelím milosť vytrvania v stave posväcujúcej milosti.
4/ Duše jeho príbuzných až do štvrtého pokolenia uchránim od pekla o pekle
5/ Budú mesiac pred smrťou upovedomení o jej príchode.
Pád anjelov a prenasledovanie ľudstva satanom - Maria z Agredy
Kapitola 1
Já jsem Stvořitel nebe i země, jeden Bůh s Otcem a Duchem Svatým.
Jsem tím, kdo mluvil k prorokům a otcům, tím, koho očekávali. Kvůli jejich touze a v souladu se svým slibem, přijal jsem tělo bez hříchu, bez žádosti, když jsem vstoupil do těla Panny jako slunce prosvěcuje nejčistší křišťál. Slunce nepoškodí sklo tím, že vstoupí, ani panenství Panny nebylo porušeno, když jsem přijal svou lidskou přirozenost. Přijal jsem tělo, ale nevzdal se své božskosti.
Nebyl jsem o nic méně Bohem, vládnoucím a naplňujícím vše s Otcem a Duchem Svatým, i když jsem byl, svou lidskou přirozeností, v lůně Panny. Záře není nikdy oddělena od ohně, stejně nebyla má božskost nikdy oddělena od lidskosti, ani ve smrti. Dále jsem si přál, aby mé čisté a hříchu neznalé tělo bylo trýzněno od chodidel až po temeno pro hříchy všech lidí a aby bylo pověšeno na kříž. To je nyní denně nabízeno na oltáříi, aby si mě lidé více zamilovali a častěji si uvědomovali moje milosti.
Ale teď jsem zapomenutý, odmítnutý v opovržení jako král vyhnaný ze svého království, na jehož místo je vyvolen a poctěn hanebný zloděj. Chtěl jsem, aby mé království bylo v člověku a po právu bych byl jeho králem a pánem, jelikož jsem ho stvořil a vykoupil. Nyní ale znevažuje a láme věrnost, kterou mi přislíbil u křtu. Porušuje a odmítá zákony, které jsem pro něj vytvořil. Miluje svou sebestřednost a pohrdá poslušností ke mně. Navíc vyzvedá toho hanebného zloděje, ďábla, nade mě a slibuje mu věrnost. Ďábel je vskutku zlodějem, když za použití zlých svodů a falešných slibů krade lidskou duši, kterou jsem vykoupil svou vlastní krví. Ne proto ji může krást, že by byl nějak mocnější než já, jelikož já jsem tak mocný, že můžu jedním slovem učinit vše a tak spravedlivý, že bych neučinil nejmenší nepravost, i kdyby mě o to žádali všichni svatí.
Nicméně, protože člověk, kterému se dostalo svobodné vůle, dobrovolně pohrdá mými přikázáními a svoluje ďáblu, potom je pouze spravedlivé, aby zakusil ďáblovu tyranii. Ďábla jsem stvořil k dobru, ale pro svou zlou vůli padl a stal se jaksi mým služebníkem, když uvaluje odplatu na zkažené. Třebaže jsem odmítán, zůstávám tak milosrdný, že odpustím komukoli, kdo mě požádá o milost a poníží se, a osvobodím ho od tohoto hanebného zloděje. Dám ale poznat svou spravedlnost těm, kteří setrvávají v pohrdání mnou a jakmile ji uslyší, budou se třást, a ti, kteří ji zakusí řeknou `běda, že jsme byli narozeni či počati, běda, že jsme popudili Pána vznešenosti k hněvu!`
Ale ty, má dcero, kterou jsem pro sebe vyvolil a ke které v Duchu mluvím, miluj mě celým svým srdcem, nikoli tak, jako miluješ svého syna, či dceru či příbuzné, ale více než cokoli na světě. Stvořil jsem tě a žádný z mých ůdů nebyl ušetřen utrpení pro tebe. A přesto tolik miluji tvou duši, že bych se, kdyby to bylo možné, nechal znovu přibít na kříž než tě ztratit. Ber si za vzor mou pokoru: já, který jsem králem slávy a andělů, jsem byl oděn v ubohé hadry a stál nahý u sloupu, zatímco mé uši slyšely nejrůznější urážky a potupení. Dávej přednost mé vůli před svou, protože má Matka, tvá Paní, od počátku do konce nechtěla nic, než to, co jsem chtěl já. Pokud budeš takto konat, tvoje srdce bude s mým srdcem a vzplane mou láskou stejně, jako snadno vzplane cokoliv suché.
Duše tvá mnou bude naplněna a já budu v tobě a všechny dočasné věci se ti stanou hořkými a všechny tělesné žádosti jedem. Spočneš v mých božských pažích, kde není pozemské žádosti, jen radosti a blaženosti ducha. Tam je duše, blažená vně i vnitřně, plná radosti, nemyslíc na nic a netoužíc po ničem než po radosti, kterou má. Miluj tedy mě samotného a budeš mít všechny věci, které si budeš přát a budeš jich mít hojnost. Není snad psáno, že se vdově dostávalo oleje až do dne, kdy Pán seslal na zem déšť, podle slov proroka? Já jsem pravý prorok. Věříš-li mým slovům a naplňuješ-li je, oleje a radosti a jásání se ti bude dostávat po věčnost.
Slova našeho Pána Ježíše Krista jež měl ke své dceři, kterou pojal za svou nevěstu, ohledně článků pravé víry a o tom, které znaky a úmysly by nevěsta měla mít vzhledem k ženichovi.
Kapitola 2
„Jsem Stvořitel nebes, země a moře a všeho, co je v nich.
Jsem jeden s Otcem a Duchem Svatým, ne jako bohové z kamene a zlata, jak lidé kdysi říkali, a ne několik bohů, jak si lidé tenkrát mysleli, ale jeden Bůh, Otec, Syn a Duch Svatý, tři osoby, ale jeden v podstatě, Stvořitel všeho, ale nikým nestvořen, zůstávajíc nezměnitelný a všemocný bez začátku či konce. Jsem ten, kdo se zrodil z Panny, aniž bych ztratil svou božskost, leč připojil jsem ji ke své lidskosti, takže v jedné osobě můžu být pravým Synem Boha a Synem Panny. Jsem ten, který byl přibit na kříž, zemřel a byl pohřben; ale má božskost zůstala nedotčena.
Přestože jsem zemřel skrze lidskou přirozenost a tělo, které jsem já, jediný Syn, pojal, přesto jsem nadále žil v božské přirozenosti, ve které jsem byl jediným Bohem společně s Otcem a Duchem Svatým. Jsem tentýž, který vstal z mrtvých a vstoupil na nebesa a kdo s tebou nyní mluví skrze mého ducha. Vybral jsem si tě a pojal tě jako svou nevěstu, abych ti zjevil svá tajemství, protože tak se mi zlíbilo. Také na tebe mám jisté právo, jelikož jsi mi odevzdala svou vůli, když zemřel tvůj manžel. Po jeho smrti jsi přemýšlela a modlila se ohledně úmyslu stát se pro mě chudou a chtěla ses pro mě vzdát všeho. Takže mám na tebe spravedlivý nárok. Abych odměnil tvou velkou lásku, je pouze příhodné, abych se o tebe staral. Takže tě pojímám za svou nevěstu pro své vlastní potěšení, takové, jaké se pro Boha sluší, aby je sdílel se svou cudnou duší.
Je povinností nevěsty být připravená, když se ženich rozhodne mít svatbu, aby byla náležitě oděna a čistá. Budeš čista, pokud si budeš vždy vědoma svých hříchů, toho, jak jsem tě při křtu očistil od hříchu Adamova a kolikrát jsem tě podepřel a podržel, když jsi do hříchu upadla. Nevěsta by také měla nosit ženichův znak na hrudi, tím myslím, měla bys vždy pamatovat na milosti a laskavosti, které jsem pro tebe vykonal, třeba jak vznešeně jsem tě stvořil, když jsem ti dal tělo a duši, jak vznešeně jsem tě obohacoval, když jsem ti dával zdraví a časná dobra, jak laskavě jsem tě zachránil, když jsem pro tebe zemřel a obnovil ti tvé dědictví, pokud o něj budeš stát. Nevěsta by také měla konat vůli svého ženicha. Jaká jiná je má vůle než ta, abys mě chtěla milovat nade všechny věci a nechtěla nic než mne?
Stvořil jsem všechny věci kvůli lidem a pod ně jsem všechny věci položil. A přesto milují vše, kromě mne a nic si neoškliví, ale mne. Vykoupil jsem zpět jejich dědictví, které ztratili, ale natolik se odcizili a natolik se odvrátili od smyslu, že místo věčné slávy, ve které je věčné dobro, by raději měli slávu pomíjející, která je jako tříšť oceánu, která se na chvíli vzedme jako hora a potom hned klesne v nic. Moje nevěsto, jestliže si nepřeješ nic, než mě, jestliže kvůli mně vším pohrdáš, dětmi i příbuznými, stejně jako majetkem a pověstí – daruji ti nejdražší a nejslastnější odměnu.
Nedám ti zlato ani stříbro jako tvou mzdu, ale sebe, abych ti byl ženichem, já, který jsem králem slávy. Jestliže se stydíš být chudou a opovrhovanou, považ, jak tvůj Bůh kráčel před tebou, když ho jeho služebníci a přátelé na zemi opustili, protože jsem nehledal přátele na zemi, ale přátele v nebi. Máš-li starost a strach, že budeš obtížena prací a nemocí, tak považ, jak hrozné je hořet v ohni. Čeho by se ti dostalo, kdybys urazila nějaké pozemské pány, jako jsi urazila mě? Přestože tě miluji celým mým srdcem, přece nikdy nekonám proti spravedlnosti ani v nejzanedbatelnějších maličkostech.
Tak jako jsi zhřešila ve všech údech, musíš také odčinit v každém údu. Nicméně, pro tvou dobrou vůli a odhodlání se zlepšit, vyměním tvůj ortel za ortel milosti a ulevím z těžšího trestu výměnou za malé množství odškodnění. Z tohoto důvodu, přivítej malé těžkosti radostně, takže můžeš být očistěna a dosáhnout své veliké odměny o to dřív! Je správné, když se nevěsta unaví lopotou vedle ženicha, takže s ním s ještě větší důvěrou ulehne k odpočinku.“
Slova našeho Pána Ježíše Krista ke své nevěstě o její formaci v lásce a cti k němu, ženichovi, a o nenávisti zkažených k bohu a o lásce ke světu
Kapitola 3
“Jsem tvůj Bůh a Pán, ten, kterého uctíváš.
Jsem to já, který jsem vynesl nebe i zemi svou mocí. Nejsou neseny ničím jiným ani nemají žádné jiné podpory. Jsem to já, který jsem nabízen každý den na oltáři, pravý Bůh a pravý člověk, pod podobou chleba. Já jsem ten, kdo tě vybral. Pocti mého Otce! Miluj mne! Poslouchej mého Ducha! Skloň se před mou Matkou jako před svou Paní! Cti všechný moje svaté! Udržuj pravou víru učenou tím, kdo v sobě zakusil konflikt mezi dvěma duchy, duchem klamu a duchem pravdy a s mou pomocí zvítězil.
Udržuj pravou pokoru!
Čím je pravá pokora, když ne vyjádřením chvály Bohu za dobré věci, jež nám dal? Dnes jsou ale mnozí, kteří mě nenávidí a odsuzují mé činy a slova jako bolavá a prázdná. Vítají smilníka, ďábla, s otevřenou náručí a milují ho.
Cokoli konají pro mě, konají s reptáním a odporem. Nevyznali by ani mé jméno, kdyby se neobávali názoru druhých. Mají tak vřelou lásku ke světu, že nikdy nepolevují v honbě za ním, ve dne i v noci, a v lásce k němu jsou vždy zapálení. Jejich služba mě těší podobně, jako někoho, kdo dává peníze nepříteli, aby mu zabil syna. To je tím, co dělají. Dávají mi almužnu a ctí mě svými rty, aby získali světskou slávu a podrželi si své výsady a své hříchy. Dobrému duchu je v nich tedy bráněno, aby činil ve ctnosti pokrok.
Chceš-li mě tedy milovat svým celým srdcem a toužit pouze po mně, přitáhnu tě k sobě skrze dobrodiní, jako magnet k sobě přitahuje železo. Položím tě na svou paži, která je tak silná, že ji nikdo nemůže napnout a tak tuhá, že ji nikdo neohne zpět poté, co byla napnuta. Je tak sladká, že předčí každou vůni a nemůže být srovnána se slastmi tohoto světa.“
VYSVĚTLENÍ
Jednalo se o zbožného muže, Mistra Mathiase Švédského, učitele teologie, kanovníka z Linköpingu. Napsal výborný komentář obsahující celou Bibli. Zakoušel jemná pokušení od ďábla týkajících se různých herezí proti Katolické víře, jež všechna překonal s pomocí Krista a nemohl být ďáblem sveden. Toto je konstatováno v životopise Paní Brigity. Byl to právě Mistr Mathias, kdo sepsal předmluvu k těmto knihám začínající Stupor et mirabilia atd. Byl to svatý muž a duchem mocný, slovem i činem. Když ve Švédsku zemřel, nevěsta Kristova, tou dobou žijící v Římě, slyšela v modlitbě hlas, který říkal:”Jsi šťastný ty, Mistře Mathiasi, pro korunu, která byla pro tebe připravena v nebi. Přistup teď k moudrosti, která nikdy nekončí!“ Je možno se o něm dočíst i v Knize I, kapitole 52; Knize V, v odpovědi na otázku 3 v posledním dotazování a Knize VI kapitoly 75 a 89.
Slova našeho Pána Ježíše Krista ke své nevěstě ohledně toho, aby neměla starosti a nemyslela si, že věci jí zjevené pochází od zlého ducha a o tom, jak rozeznat dobrého a zlého ducha.
Kapitola 4
Já jsem tvůj Stvořitel a Vykupitel. Proč se obáváš mých slov?
Proč jsi měla pochybnosti, zda přišly od zlého či dobrého ducha? Řekni mi, našla jsi v mých slovech něco, co bys dělala v rozporu s vedením svědomí? Nebo jsem ti snad poroučel proti rozumu?“ Na to nevěsta odpověděla: „Nikoli, naopak jsou pravdivá a velmi jsem se zmýlila.“ Duch, tedy ženich, odpověděl: “Nakázal jsem ti tři věci. Z nich jsi mohla rozeznat dobrého ducha. Přikázal jsem ti uctívat svého Boha, který tě stvořil a daroval ti všechny věci, které máš.
Tvůj rozum ti také říká, abys ho ctila nade všechny věci, které máš. Přikázal jsem ti, abys uchovávala pravou víru, tedy abys věřila, že nic nebylo učiněno bez Boha a nic nemůže být učiněno bez Boha. Také jsem ti přikázal, abys směřovala usilovala o střídmost ve všech věcech, protože svět byl stvořen pro člověka, aby jej lidé mohli užívat ke svým potřebám. Stejně tak můžeš rozeznat nečistého ducha ze tří věcí, protikladů zmíněných. Pokouší tě, abys hledala chválu sebe a byla pyšná na věci, které ti byly dány. Pokouší tě, abys zradila svou víru. Také tě svádí k nevázanosti v celém tvém těle a k tomu, aby po tomto zahořelo tvé srdce.
Někdy také klame lidi pod maskou dobra. Proto jsem ti přikázal, abys vždy zkoumala své svědomí a otevřela je moudrým duchovním rádcům. Proto nepochybuj, že dobrý Boží duch je s tebou, vidouc, že netoužíš po ničem, než po Bohu a planeš jeho láskou. Já jsem jediný, kdo to může učinit. Je pro ďábla nemožné se k tobě přiblížit. Není ani možné, aby se jakkoli přiblížil ke špatným lidem, pokud to nedopustím, buď pro jejich hříchy, či nějaké moje skryté rozhodnutí, protože je také mým stvořením jako vše ostatní a byl mnou stvořen dobrým, přestože se stal zlým skrze svou vlastní zášť. Jsem Pánem nad ním. Proto mě křívě obviňují ti, kdo říkají, že lidé, sloužící mi s velkou oddaností, jsou šílení a mají ďábla.
Dělají ze mě někoho, kdo vydá svou čistou a důvěřivou ženu smilníkovi. Takovým bych byl, kdybych někoho, kdo byl spravedlivý a plný lásky ke mně, vydal démonovi. Ale protože jsem věrný, žádný démon nikdy neovládne duši kohokoliv z mých věrných služebníků. Přestože moji přátelé se někdy zdají téměř blázniví, není to proto, že by trpěli ďáblem, ani proto, jak oddaně mi slouží. Spíše je to kvůli nějakému poškození mysli, nebo jiné skryté příčině, která slouží k jejich poníženosti. Někdy se také může stát, že ďábel ode mě dostane moc nad tělem dobrého člověka pro jeho větší odměnu, nebo že zastře jeho vědomí. Nicméně, nikdy nemůže získat vliv na duši těch, kteří ve mně mají víru a radují se ve mně.
Kristova nejlaskavější slova ke své nevěstě obsahující obraz vznešeného hradu, který značí Církev bojující a o tom, jak teď bude Církev Boží přestavěna skrze modlitby přeslavné Panny a svatých.
Kapitola 5
Já jsem Stvořitelem všech věcí. Jsem Králem slávy a Pánem andělů.
Postavil jsem pro sebe vznešený hrad a vložil do něj své vyvolené. Moji nepřátelé podkopali jeho základy a přemohli mé přátele natolik, že morek vychází z chodidel mých přátel, když sedí přivázaní ke dřevu kůlů. Jejich ústa jsou pohmožděna kameny a jsou týráni hladem i žízní. Navíc nepřátelé pronásledují jejich Pána. Moji přátelé nyní prosí a úpí o pomoc, spravedlnost volá po pomstě, ale milosrdnost káže odpustit.“
Potom Bůh pravil k nebeskému zástupu, který stál poblíž: “Co si myslíte o těchto lidech, kteří se chopili mého hradu?“ Všichni odpověděli jednohlasně: “Pane, všechna spravedlnost je v tobě a v tobě vidíme vše. Veškerý soud je dán tobě, Synu Boží, který jsi bez počátku a konce, ty jsi jejich soudce.“ A on pravil: „Přestože všechno znáte a vidíte ve mně, přesto kvůli mé přítomné nevěstě řekněte, jaký trest je spravedlivý?“ Oni pravili: “Toto je spravedlnost: ti, kteří podkopali zeď budou potrestáni jako zloději, ti, jež setrvají ve zlu, budou potrestání jako samozvanci, zajatci budou osvobozeni a hladoví nasyceni.“
Poté promluvila Marie, Matka Boží, která předtím mlčela, a pravila: „Můj Pane a synu předrahý, byl jsi v mém lůně jako pravý Bůh a člověk. Snížil ses a posvětil mě, jež jsem byla hliněnou nádobou. Prosím tě: smiluj se nad nimi ještě jednou!“ Pán odpověděl své Matce: „Požehnané budiž slovo tvých úst! Jako sladká vůně vystupuje k Bohu. Ty jsi slávou a Královnou andělů a všech svatých, protože Bůh byl tebou utěšen a všichni svatí naplněni radostí. A protože tvá vůle byla jako má vlastní od počátku tvého mládí, ještě jednou učiním, jak si přeješ.“ Poté pravil k nebeskému zástupu: „Protože jste bojovali odvážně, pro vaši lásku se nechám nyní usmířit. Pohleďte, přestavím svou zeď na základě vašich modliteb.
Zachráním a vyléčím ty, kteří byli silou utlačováni a poctím je stonásobně pro příkoří, která utrpěli. Jestliže násilníci požádají o milost, mír a milost dostanou. Ti, kteří tímto pohrdnou, zakusí mou spravedlnost.“ Potom řekl své nevěstě: “nevěsto moje, vyvolil jsem tě a oděl tě do svého ducha. Slyšíš slova má a těch mých svatých, kteří, přestože vše vidí ve mně, kvůli tobě promluvili, abys mohla porozumnět. Ty, která jsi stále v těle, do mě ani nemůžeš nazírat tak jako ti, kteří jsou duchy. Nyní ti ukážu, co tyto věci znamenají. Hrad, o kterém jsem mluvil, je Svatá Církev, kterou jsem postavil svou vlastní krví a krví svatých. Stvrdil jsem ji svým milosrdenstvím a vyvolené své a přátele jsem do ní vložil. Jeho základem je víra, tedy přesvědčení, že já jsem spravedlivý a milosrdný soudce.
Každý sice věří a hlásá, že jsem milosrdný, ale téměř nikdo nevěří, že jsem spravedlivý soudce
Základy jsou nyní podkopány, protože každý sice věří a hlásá, že jsem milosrdný, ale téměř nikdo nevěří, že jsem spravedlivý soudce. Smýšlejí o mě, jako o špatném soudci. Soudce by jistě byl špatným, kdyby z milosti ponechal zlovolné bez trestu, aby nadále utlačovali spravedlivé.
Já ale jsem spravedlivý i milosrdný soudce a nenechám nejmenší hřích nepotrestán, ani nejmenší dobro neodměněné. Podkopáním této zdi vstoupili do Svaté Církve lidé, kteří hřeší beze strachu, kteří popírají mou spravedlnost a trýzní mé přátele tak, jako by je přibili ke kůlu. Žádná radost ani útěcha není dopřána mým přátelům. Namísto toho jsou trestáni a zlořečeni, jakoby byli posedlí ďáblem. Když o mně řeknou pravdu, jsou umlčeni a nařčeni ze lži. Zaníceně žízní po zvěstování, či naslouchání pravdy, ale nikdo je neposlouchá, ani jim pravdu nekáže.
Navíc se mi, Bohu Stvořiteli, rouhají. Protože lidé říkají: `Nevíme, zda Bůh existuje. A existuje-li, je nám to jedno.` Zástavu mou zahodí na zem, šlapou po ní a říkají: `Proč trpěl? Co je nám to platné? Kdyby nám splnil přání, budeme spokojeni – ať si nechá své království a svá nebesa!` Chci k nim přijít, ale říkají: `Zemřeli bychom, než bychom se vzdali své vlastní vůle!` Nevěsto moje, vidíš co jsou zač tito lidé! Stvořil jsem je a můžu je zahubit jedním slovem. Jak nestydatí jsou ke mně! Pro modlitby mé Matky a všech svatých zůstávám milosrdný a trpělivý natolik, že jim pošlu slova svých úst a nabídnu jim milost.
Chcou-li ji přijmout, budu usmířen. Jinak poznají moji spravedlnost a budou jako zloději veřejně zahanbeni před anděly a lidmi a zatraceni každým z nich. Jako zločinci pověšeni na rozeklaném popravišti a sžíráni vránami budou stravováni démony, ale nebudou pozřeni. Jako lidé odsouzeni ke kůlům nenachází odpočinek, naleznou bolest a hořkost ze všech stran. Horká řeka bude vlita do jejich úst, ale jejich žaludky nebudou naplněny a budou každý den obnoveni ke svým trestům. Ale moji přátele budou v bezpečí a budou těšeni slovy, přicházejícími z mých úst. Uvidí moji spravedlnost společně s mým milosrdenstvím. Odím je do zbroje své lásky a učiním je tak silné, že odpůrci víry se zbortí jako bláto. Až uvidí mou spravedlnost, budou stát ve věčné hanbě za to, jak zneužívali mou trpělivost.“
Kristova slova k nevěstě o tom, že jeho Duch nemůže přebývat ve zlovolném a o oddělení svévolníků od dobrých a vyslání spravedlivých, vyzbrojených duchem, do války proti světu.
Kapitola 6
Moji nepřátelé jsou jako nejdivočejší zvěř, jež nikdy nedochází spokojenosti či klidu
Jejich srdce je tak pusté mé lásky, že myšlenka na mé utrpení v něj nikdy nevstoupí. Ani jednou nevyšlo z jejich srdce slovo podobné tomuto: „Pane, vykoupil jsi nás, buď pochválen za své hořké utrpení!“ Jak může můj Duch přebývat v lidech, kteří pro mě nemají žádnou božskou lásku, v lidech, kteří raději zradí jiné, jen aby dosáhli své vůle? Jejich srdce je plné červů, tedy pozemských žádostí. Ďábel zanechal svou mrvu v jejich ústech, proto nemají v mých slovech žádné zalíbení. A tak je pilou odřežu od mých přátel. Není horšího způsobu smrti, nežli zemřít pod pilou. Stejně tak není trestu, ve kterém nebudou mít podíl: budou ďáblem rozřezáni ve dví a ode mě odloučeni. Jsou mi tak ohavní, že od sebe oddělím vše, co je s nimi srostlé.
Proto posílám vpřed své přátele, aby mohli oddělit ďábly od mých druhů, protože ďáblové jsou mí praví nepřátelé. Vyšlu přátele jako ozbrojené rytíře do války.
Každý, kdo umrtvuje tělo a zdržuje se nepravostí, je mým pravým vojákem...
Namísto kopí budou mít slovo mých úst a v rukou meč víry; na jejich hrudi bude krunýř lásky, takže, ať se stane cokoli, jejich láska ke mně neuvadne. Po boku budou muset nosit štít trpělivosti, aby vše trpělivě snášeli.
Obrnil jsem je jako zlato do pouzdra: nyní by měli vyjít a kráčet mými cestami. Podle plánu spravedlnosti jsem nemohl vejít ve slávu svého majestátu, aniž bych podstoupil trýzně v mé lidské přirozenosti.
Jak v ni tedy dojdou oni? Jestliže trpěl jejich Pán, není překvapivé, že budou trpět také. Jestliže jejich Pán snášel bič, není pro ně ničím hrozným snášet slova.
Nemusí se bát, protože je nikdy neopustím. Jako je nemožné, aby ďábel vstoupil do srdce Boha a to rozdělil, je také nemožné, aby je ďábel oddělil ode mě. A jelikož jsou v mých očích jako nejryzejší zlato, tak i když budou zkoušeni trochou ohně, neopustím je: je to pro jejich větší odměnu.“
O asketickom živote - stratégia boja proti pekelným mocnostiam zla
Slova slavné Panny ke své dceři o tom, jak se odívat, a o šatech a okrasách, kterými by se dcera měla zdobit a šatit
Kapitola 7
Jsem Marie, která porodila Syna Božího, pravého Boha a pravého člověka. Já jsem Královna andělů.
Můj Syn tě miluje celým svým srdcem. Miluj ho tedy! Měla bys být oděna v nejjasnější šaty a já ti ukážu, jak se odít a jaký šat by to měl být. Jako jsi předtím měla nátělník, šnerovačku, boty, plášť a brož na prsou, oblečeš nyní oděv duchovní.
Nátělníkem je kajícnost. Jako je nátělník oblékán nejblíže tělu, také pokání a zpověď jsou první cestou obrácení k Bohu. Skrze ni je mysl, jež měla jednou zálibu v hříchu, očištěna a necudné tělo ovládnuto. Párem bot jsou dvě hodnoty, tedy úmysl odčiňovat minulé přestupky a úmysl konat dobro a zlu se vyhýbat. Tvou šněrovačkou je naděje v Boha. Jako ta má dva rukávy, ať je i v tvé naději spravedlnost a milosrdenství. Tehdy budeš doufat v milost Boží, když nezanedbáš jeho spravedlnost.
Rozmýšlej o jeho spravedlnosti a soudu tak, abys nezapomněla na jeho milost, protože on nečiní spravedlnost bez milosti a milost bez spravedlnosti. Pláštěm je víra.
Tak jako plášť vše přikrývá a vše je v něm zahaleno, stejně tak lidská přirozenost může vše obsáhnout a domoci se všeho skrze víru. Takový plášť by měl být ozdoben odznaky ženichovy lásky, tedy jak tě stvořil, jak tě vykoupil, jak tě živil a přinesl do svého ducha a otevřel ti duchovní oči.
Brož je upomínka na jeho utrpení.
Pevně připni na svou hruď myšlenku na to, jak byl ponižován a bičován, jak stál živý na kříži, zkrvaven a probodán ve všech šlachách, jak bylo v okamžiku smrti jeho celé tělo zachváceno naléhavou bolestí utrpení, jak vydal svého ducha do rukou jeho Otce.
Tato brož nechť je vždy na tvé hrudi. Svätý škapuliar a sväteniny
Na tvou hlavu ať je posazena koruna, tedy cudnost tvých citů, pro kterou by jsi raději strpěla důtky, než by jsi byla ještě poskvrněna. Nechť jsi zdrženlivá a hodna! Na nic nemysli, po ničem netuž, jen po svém Bohu a Stvořiteli. Když máš jeho, máš vše. Takto ozdobena, očekávej svého ženicha.“
Královna nebeských slov ke své milované dceři učíc ji, jak by měla milovat a velebit Syna společně s jeho Matkou.
Kapitola 8
“Já jsem Královna Nebes. Zajímalo tě, jak bys mi měla vzdávat chválu. Věz jistě, že veškerá chvála mému synu je i chvála mně.
A ti, kteří ho hanobí, hanobí mě, protože má láska k němu a jeho ke mě byla tak vroucí, že jsme oba byli jako jedno srdce. Tak vysoce poctil mě, která jsem byla pozemskou nádobou, že mě pozvedl nade všechny anděly. Měla bys mě tedy velebit takto: “Požehnaný jsi ty, Bože, Stvořiteli všeho, který jsi ráčil sestoupit do lůna Panny Marie. Požehnaný jsi ty, Bože, který sis přál být v Panně Marii, aniž bys jí byl břemenem a ráčil jsi z ní přijmout neposkvrněné tělo bez hříchu.
Požehnaný jsi ty, Bože, který jsi přišel k Panně, dávaje radost její duši a jejímu celému tělu a který jsi z ní vyšel k čisté radosti jejícho celého těla. Požehnaný jsi ty, Bože, který jsi po svém nanebevsoupení konejšil Pannu Marii svou Matku častými útěchami a navštívil ji se svým potěšením. Požehnaný jsi ty, Bože, který jsi vzal tělo i duši Panny Marie, tvé Matky, do nebe a poctil ji umístěním vedle své božskosti nade všechny anděly. Smiluj se nade mnou pro její modlitby!“
Slova Královny Nebes ke své milované dceři týkající se krásné lásky, kterou měl Syn pro svoji Pannu Matku, a o tom, jak byla Matka Kristova počata v čistém manželství a požehnána v lůně a o tom, jak byla, tělo i duše, vzata do nebe a o moci jejího jména a o andělech přidělených k lidem pro dobro či pokušení.
Kapitola 9
Já jsem Královna Nebes. Miluj mého Syna, protože je nejhodnotnější; máš-li ho, máš vše, co má hodnotu
A je nejvíce hoden touhy; když máš jej, máš vše, co je hodno touhy. Miluj ho také, protože je nejctnostnější, máš-li ho, máš všechny ctnosti. Řeknu ti, jak krásná byla jeho láska k mému tělu a duši a jak moc poctil moje jméno. On, můj vlastní Syn, mě miloval dříve než já jeho, jelikož je mým Stvořitelem. Přistoupil k mému otci a matce v tak čistém manželství, že nebyl k nalezení čistější pár. Nikdy netoužili setkávat se jinak, než v souladu se Zákonem - kvůli plození. Když jim anděl zvěstoval, že porodí Pannu, ze které vzejde spása světa, raději by zemřeli, než by k sobě přistoupili v tělesné lásce; chtíč v nich zemřel.
Ale, ujišťuji tě, z božské dobroty a kvůli andělově poselství se tělesně setkali, ne ze smyslnosti, ale proti vůli své pro lásku k Bohu. Takto bylo mé tělo stvořeno z jejich sémě skrze božskou lásku. Když bylo utvořeno mé tělo, Bůh do něj poslal ze svého božství duši; ta byla hned posvěcena společně s tělem a andělé je střežili a opečovali dnem i nocí.
Není možné ti sdělit, jak veliká radost naplnila mou matku, když byla má duše posvěcena a připojena k tělu.
Později, když byla ukončena cesta mého života, on nejdříve vyzvedl mou duši, jako paní těla, na místo přednější ostatních vedle slávy jeho božství a poté mé tělo tak, že tělo žádného jiného stvoření není tak blízko Bohu jako moje.
Hle, jak mnoho můj Syn miloval moji duši a tělo! Jsou ovšem i takoví lidé, kteří zlovolně popírají nanebevzetí mého těla i duše a jsou další, kteří o tom prostě neví. Ale pravda toho je jistá: byla jsem vzata ke slávě Boží v těle a duši. Slyš, jak můj Syn oslavil mé jméno! Moje jméno je Marie, jak praví evangelium. Když slyší andělé toto jméno, porozumí a zaradují se a vzdají díky Bohu, protože skrze mě a se mnou vykonal tak velikou milost a protože vidí lidskost mého Syna oslavenu v jeho božství. Duše v očistci se zaradují velice jako ten, který leží nemocný a uslyší od ostatních slovo útěchy a to potěší jeho srdce a hned mu udělá radost.
Při zvuku mého jména se dobří andělé ihned přibližují ke spravedlivým duším ...
kterým byli dáni jako strážci a radují se nad jejich pokrokem.
Dobří andělé byli dáni každému jako ochrana a andělé zlí jako zkouška. Není to tak, že by andělé byli někdy odděleni od Boha, ale spíše pomáhají duši, aniž by opouštěli Boha a zůstávají pevně v jeho přítomnosti, zatímco duši zapalují a podněcují pro konání dobra. Všichni démoni se děsí a obávají tohoto jména.
Při zvuku jména Mariina okamžitě pouští duši ze svého sevření. Jako pták opouští svou kořist ze svých spárů, zaslechne-li zvuk, ale vrací se, když vidí, že se nic neděje, tak také démoni zanechávají duši, jsou-li vyděšeni zvukem mého jména, ale přiletí zpět a vrátí se k ní rychle jako šíp, pokud nevidí zlepšení.
Nikdo není ve své lásce k Bohu tak chladný – pokud není jeden ze zatracených – že by se od něj ďábel nevzdálil, vzývá-li moje jméno s úmyslem nevrátit se nikdy ke svým špatným zvykům a ďábel zůstane pryč pokud člověk nepojme úmysl opět smrtelně hřešit. Ovšem, někdy je ďáblu dovoleno, aby ho ještě trápil pro jeho větší odměnu, ale nikdy, aby se ho zmocnil. Slova Panny Marie ke své dceři, nabízející užitečnou nauku, jak by měla žít, a popisující mnoho podivuhodných detailů týkajících se utrpení Krista.
Kapitola 10
Já jsem Královna nebes, Matka Boží. Řekla jsem ti, že je dobré na prsou nosit brož
Nyní ti plněji ukážu, jak jsem od první chvíle, kdy jsem poznávala a pochopila existenci Boží, dbala na svou spásu a náboženské předpisy. Když jsem plněji poznala, že Bůh sám je mým Stvořitelem a je soudcem nad mými skutky, hluboce jsem si ho zamilovala a byla jsem neustále pozorná a dbala jsem, abych ho nepřestoupila slovem nebo skutkem. Když jsem poznala, že dal svůj zákon a přikázání svým lidem a skrze ně učinil tolik zázraků, učinila jsem pevné rozhodnutí v mé duši, že nebudu milovat nic než jeho a vše světské se mi stalo protivným.
Potom, když jsem poznala, že Bůh sám vykoupí svět a zrodí se z Panny, byla jsem tak zasažena láskou k němu, že jsem nemyslela na nic než na Boha a nechtěla nic než jej. Pokud jsem mohla, zdržovala jsem se konverzace a přítomnosti rodičů a přátel a dala jsem potřebným veškeré vlastnictví, které jsem nabyla . Neponechala jsem si nic než nuznou stravu a oděv.
Kromě Boha mi nic nebylo potěšením. V srdci jsem doufala, že se dožiji doby jeho narození a třeba budu i hodna stát se poníženou služkou Matky Boží. Také jsem ve svém srdci učinila slib zachovat své panenství, pokud by to pro něj bylo přijatelné, a nevlastnit vůbec nic ze světa. Ale kdyby si Bůh přál něco jiného, mým přáním bylo, aby se jeho, ne moje, vůle děla, protože jsem věřila, že je schopen vykonat všechno a nechce pro mě nic, jen to nejlepší. A tak jsem svěřila veškerou svou vůli jemu. Když přišel stanovený čas pro uvedení panen do chrámu Páně, byla jsem s nimi také přítomna díky zbožné poslušnosti mých rodičů. Pomyslela jsem si, že pro Boha není nic nemožného a že, jelikož věděl, že netoužím po ničem než po něm, bude schopen zachovat mé panenství, jestliže ho tak těší, v opačném případě, nechť se stane vůle jeho!
Po vyslechnutí všech nařízení v chrámu jsem se vrátila domů, hoříce láskou k Bohu více než kdykoli předtím, vzněcována novými plameny a tužbami každý den. Z tohoto důvodu jsem se stáhla do ústraní ještě víc a byla jsem osamocena nocí i dnem obávaje se velice, aby moje ústa neřekla něco, či moje uši neslyšely něco proti Bohu, nebo moje oči neviděly něco smyslného. Stejný strach jsem cítila ve svém tichu a úskostlivě jsem si přála, abych nemlčela o věcech, které bych vyslovit měla.
Zatímco jsem byla ve svém srdci takto pohnuta a osamocena, svěřujíc svou veškerou naději Bohu, v tu chvíli ke mně přišlo vnuknutí pomyslet na velikou moc Boží, kterak mu slouží andělé a všechna stvoření a jaká je jeho nepopsatelná a nekonečná sláva. Když jsem se nad tím vším podivovala, uviděla jsem tři úžasné pozoruhodnosti. Uviděla jsem hvězdu, ale nikoli takovou, která svítí z oblohy. Uviděla jsem světlo, ale nikoli takové, které svítí ve světě. Ucítila jsem vůni, nikoli bylinnou či podobnou, ale neuvěřitelně sladkou, jež mě zcela naplňila, až jsem měla pocit, že pro radost vyskočím. Právě tehdy jsem uslyšela hlas, nebyl však z lidských úst. Bála jsem se, když jsem jej uslyšela a napadlo mě, zda to nebyl přelud. Anděl Boží se poté zjevil přede mnou v nejkrásnější lidské podobě, byť ne v těle, a pravil mi: “Zdrávas, milosti plná!“
Když jsem to uslyšela, přemýšlela jsem, co by to mohlo znamenat, nebo proč mě takto zdraví, jelikož jsem věděla a věřila, že jsem nehodna takové věci nebo čehokoliv dobrého, ale také, že pro Boha je možné učinit cokoliv si přeje. Anděl dále pravil: 'Potomek, který se ti má narodit je svatý a bude nazván Syn Boží. Stane se podle vůle Boží.' Nemyslela jsem si, že jsem hodna, ani jsem se anděla netázala 'Proč?' či 'Kdy se to stane?', ale zeptala jsem se: 'Jak se to může stát, že já nepatrná, která ani nepoznávám muže, se mám stát Matkou Boží?' Anděl mně odvětil, jak bylo řečeno, že pro Boha není nic nemožné, ale 'cokoli chce učinit, stane se.'
Když jsem uslyšel slova anděla, pocítila jsem nejvroucnější touhu stát se Matkou Boží a moje duše promluvila z lásky: 'Zde jsem, ať se mi stane podle tvé vůle!' Při tom slově, přímo tehdy a tam, byl můj Syn počat v mém lůně k nepopsatelnému pohnutí mé duše a všech mých údů. Když jsem jej měla v lůně, nosila jsem jej bez jakékoli bolesti, bez jakékoli těžkosti či únavy v mém těle. Ponížila jsem se v každém ohledu, vědouce, že nosím Všemocného. Když jsem ho porodila, učinila jsem tak bez jakékoli bolesti či hříchu, tak, jako jsem ho počala, s takovým pohnutím duše a těla až jsem měla pocit, že ze všeho nadšení kráčím po vzduchu.
Právě tak, jak vstoupil do mých údů k radosti mé duše, tak k radosti mých všech údů ze mě vzešel, nechávaje mou duši potěšenou a panenství neporušené. Když jsem na něj pohlédla a pomyslela na jeho krásu, vědouce, že nejsem hodna takového syna, radost prosakovala mým duchem jako kapky rosy. Když jsem pomyslela, maje na paměti četbu mezi proroky, na místa, kde budou jeho ruce a nohy přibity při ukřižování, moje oči se naplnily slzami a srdce bylo trháno smutkem. Můj syn pohlédl do mých slzavých očí a velmi se rozesmutnil. Když jsem pomyslela na jeho božskou moc, byla jsem opět utěšena, uvědomila jsem si, že takto si to přál a bylo to tedy správné, a podřídila jsem svou vůli jeho. Tak byla má radost vždy spojena s žalem.
Když nadešel čas utrpení mého Syna, jeho nepřátelé se ho chopili. Bili ho na tvář a krk a plivali na něj, zatímco se mu posmívali. Když byl přiveden k pilíři, sám odložil svůj oděv, položil ruce na sloup a jeho nepřátelé jej surově svázali. Přivázán k pilíři bez jakéholi oděvu tak, jak se narodil, stál a byl tupen pro svou nahotu. Jeho přátelé prchli, ale jeho nepřátelé byli připraveni konat. Obestoupili ho ze všech stran a bičovali jeho tělo prosté poskvrny a hříchu. Stála jsem poblíž a při prvním úderu jsem se zhroutila jako mrtvá. Když jsem se probrala, mohla jsem vidět jeho tělo zdrásané a zbičováné na žebra. Ještě hroznější bylo, že, kdykoli táhli důtkami zpět, zatížené řemínky trhaly jeho tělo.
Jak tam můj syn stál, celý zakrvácený a pokrytý ranami tak, že na něm nebylo místa, kde by mohl být bičován, někdo se, pohnut duchem, otázal: 'Chcete zabít jeho, neodsouzeného?' A rovnou přetnul jeho pouta. Potom můj Syn opět oblékl svůj šat. Viděla jsem, že místo, kde můj Syn stál, bylo pokryto krví a podle stop jsem mohla říci kudy kráčel, protože zem byla prosáklá krví, kamkoli šel. Neměli s ním trpělivost, nenechávali jej se obléct, ale strkali do něj a ve spěchu ho tahali. Když byl můj Syn odváděn jako zloděj, utíral krev ze svých očí.
Jakmile byl odsouzen, položili na něj kříž, aby ho nesl. Chvíli ho držel, ale potom někdo přišel a podepřel ho, aby jej nesl za něj. Když můj Syn směřoval na místo utrpení, někteří lidé ho častovali údery do krku, jiní do tváře. Byl uhozen tak tvrdě a takovou silou, že, byť jsem neviděla, kdo ho uhodil, zvuk úderu jsem zřetelně slyšela. Když jsem dorazila k místu ukřižování, uviděla jsem prostředky připravené pro jeho smrt. Když se tam dostal můj Syn, odložil svůj oděv a pohůnci si řekli:
'Toto je náš šat, nedostane jej zpět, jelikož je odsouzen na smrt.' Můj syn tam stál ve své nahotě, když k němu někdo přiběhl a nabídl mu roušku, kterou zakryl svůj stud. Potom se ho chopili jeho krutí popravčí, vypnuli jej na kříži a přibili nejprve jeho pravou ruku ke břevnu, jež mělo otvor pro hřeb. Probili jeho ruku v místě, kde byla kost silnější. Lanem přitáhli jeho druhou ruku a připevnili ji ke břevnu stejným způsobem. Pak přibili jeho pravou nohu s levou nad ní pomocí dvou hřebů, takže všechny jeho šlachy a žíly byly přepnuty a potrhány. Pak přitlačili korunu z trnů[1] na jeho hlavu a ta se zaryla tak hluboko do jeho předrahé hlavy, že mu tekoucí krev naplnila oči, ucpala uši a zmáčela vousy, když stékala. Jak stál na kříži pokryt ranami a krví, pocítil soucit ke mně, která jsem stála opodál v slzách a hledíc zakrvácenýma očima na Jana, mojeho synovce, svěřil mě jemu.
V tu chvíli jsem mohla slyšet, jak někteří říkají, že byl můj Syn zloděj, nebo lhář a někteří tvrdili, že si nikdo nezasluhuje smrt více, než můj syn. Má bolest se tímto více jitřila. Ale, jak jsem již řekla, když byl do něj vražen první hřeb, ten první úder mnou tak otřásl, že jsem padla na zem jako mrtvá, oči zahaleny do tmy, ruce třesoucí a nohy mdlé. V hořkosti mého žalu jsem nebyla schopna sledovat nic, až do chvíle, kdy byl celý upevněn na kříži. Když jsem se zvedla, viděla jsem svého Syna, jak tam visí v bolesti a ve svém zděšení jsem se já, jeho nejbolestnější Matka, mohla pro samou trýzeň stěží udržet na nohách.
Když viděl mě a jeho přátele neutěšeně plakat, můj Syn vykřikl mocným a bolestným hlasem ke svému Otci: 'Otče, proč jsi mě opustil?' Bylo to, jakoby říkal: 'Není, kdo by měl se mnou soucit, jen ty, Otče.' V této chvíli se zdály jeho oči být polomrtvé, líce propadlé, tvář žalostná, ústa otevřená a jazyk zkrvavený. Břicho bylo hluboko vpadlé, veškeré tekutiny vysušeny, jakoby už neměl žádné životní orgány. Jeho celé tělo bylo bledé a mdlé ze ztráty krve. Jeho ruce a nohy byly strnule vypnuty, vtaženy do kříže a podle tvaru kříže tvarovány. Jeho vousy a vlasy byly zcela pokryty krví.
Tam stál, pohmožděný a sinalý a pouze jeho srdce bylo čerstvé, jelikož bylo té nejlepší a nejodolnější konstituce. Přijal ze mě tělo nejryzejší a dobře stavěné. V některých chvílích vystupovala bolest z končetin a šlach jeho raněného těla do jeho stále silného a nezlomeného srdce a způsovala mu neuvěřitelná muka a utrpení. V jiných chvílích sestupovala bolest ze srdce do jeho zraněných končetin a tak hořce oddalovala smrt.
V těchto bolestech pohlédl můj Syn na své plačící přátele, kteří by sami nesli jeho bolest skrze jeho pomoc, nebo byli navždy spalováni peklem, raději, než ho vidět takto mučeného. Jeho bolest pro žal svých přátel převýšila veškerou hořkost a utrpení, které podstupoval v těle a srdci, tak vroucně je miloval. Poté, z nesnesitelné tělesné trýzně jeho lidské přirozenosti, zvolal k Otci: 'Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha.' Když jsem já, jeho nejbolestnější matka, slyšela tato slova, celé mé tělo se třáslo hořkou bolestí srdce.
Tolikrát jsem potom přemýšlela o tom výkřiku a vždy zůstal přítomný a živý v mých uších. Jak se blížila jeho smrt a jeho srdce bylo lámáno náporem bolesti, celé jeho tělo se zachvělo, jeho hlava se na chvíli zvedla a poté klesla, jeho ústa se otevřela a bylo možné vidět jeho zkrvavený jazyk. Jeho ruce se trochu vytáhly z místa proražení a jeho nohy musely přenést více váhy. Jeho prsty a paže se naply a záda ztuhla přitisknuta ke kříži.
Potom mi někteří řekli: 'Marie, tvůj Syn je mrtev.' Jiní říkali: 'Zemřel, ale opět vstane.' Když všichni odcházeli, přišel muž a vrazil do jeho boku kopí takovou silou, že téměř vyšlo na druhé straně. Když bylo kopí vytaženo, špička se zdála rudá krví. Zdálo se mi, že mé vlastní srdce bylo probodnuto, když jsem viděla probodnuto srdce mého milovaného Syna. Potom byl sňat z kříže. Vzala jsem jeho tělo na klín; bylo jako tělo malomocného, celé sinavé. Jeho oči byly bez života a plny krve, ústa studená jak led, vousy jako šlahoun, tvář ztuhlá. Jeho ruce byly tak strnulé, že nešly pokrčit zpět níže, než k úrovni pasu.
Měla jsem ho na svém klíně, právě takového, jaký byl na kříži, strnulého ve všech údech. Potom ho položili do čistého plátna a svým šátkem jsem mu vysušila jeho rány a údy a zavřela mu oči a ústa, která zůstala otevřena, když zemřel. Pak ho položili do hrobu. Jak ráda bych tam ulehla se svým Synem, kdyby to byla jeho vůle! Když byly vykonány tyto úkony, přišel Jan a vzal mě do svého domu. Vidíš dcero, co všechno můj syn pro tebe podstoupil!“
[1] Vysvětlení z Knihy 7 – Kapitoly 15: “Potom trnovou korunu, kterou sňali z jeho hlavy, když byl dáván na kříž, vrátili a upevnili na jeho nejsvětější hlavu. Probodla jeho posvátnou hlavu takovou silou, že tehdy a tam byly jeho oči naplněny tekoucí krví a jeho uši byly ucpány.“
Kristova slova ke své nevěstě o tom, jak se sám z vlastní vůle vydal, aby byl ukřižován svými nepřáteli a o tom, jak skrze pomyšlení na jeho utrpení uchránit tělo před špatnostmi.
Kapitola 11
Syn Boží promluvil ke své nevěstě a pravil: „Já jsem Stvořitel nebe i země a je to moje skutečné tělo, jež je konsekrováno na oltáři.
Miluj mě celým svým srdcem, protože jsem tě miloval a vydal se z vlastní vůle nepřátelům, když moji přátelé a Matka byli zanecháni v hořkém žalu a truchlení.
I když jsem viděl kopí, hřeby, důtky a jiné nástroje trýzně, přijal jsem muka rád. Když byla moje hlava ze všech stran drásána trnovou korunou a krev mi tekla ze všech stran, tehdy, i kdyby moji nepřátelé získali mé srdce, nechal bych je, aby jej raději trýznili a drásali, než abych tě ztratil. Jsi tedy velmi nevděčná, pokud mě pro tak velikou lásku nemiluješ.
Jestliže byla pro tebe moje hlava probodána a na kříži skloněna, tvá hlava by měla být skloněna k pokoře. Jelikož byly moje oči krvavé a plné
slz, i tvoje oči by se měly zdržovat rozkošných pohledů. Jelikož byly moje uši naplněny krví a slyšely vůči mně slova posměchu, i tvoje uši by se měly odvrátit od plané a nevhodné řeči. Jestliže se mým ústům dostalo nápoje hořkosti a byla jim odepřena sladkost, chraň svá ústa před zlým a otevírej je pro dobré. Jestliže byly moje ruce hřeby rozpaženy, ať jsou i tvé ruce, totiž skutky, otevřeny pro chudé a pro má přikázání. Ať jsou tvé nohy, tedy zalíbení, se kterými by jsi ke mně měla kráčet, ukřižovány pro vášně, aby, stejně jako jsem já trpěl ve všech svých údech, byly všechny tvé údy připraveny mi sloužit. Žádám po tobě větší službu než po jiných, protože jsem tě zahrnul větší milostí.“
O tom, jak se anděl modlí za nevěstu a jak se Kristus ptá anděla, co je to, co žádá pro nevěstu a k čemu je jí to dobré.
Kapitola 12
Dobrý anděl, strážce nevěsty, se zjevil a modlil se za ni. Pán mu odpověděl a řekl: „Ten, kdo se chce modlit za druhého, by se měl modlit za jeho spásu.
Jsi jako neuhasitelný oheň neustále hořící mou láskou. Vidíš a víš všechny věci, když vidíš mě. Nechceš nic, jen to, co chci já. Řekni mi tedy, co je dobrého pro tuto mou novou nevěstu?“ Odpověděl: „Pane, ty víš všechno.“ Pán mu řekl: „Vše, cokoli bylo stvořeno, nebo bude, je neměnně ve mně.
Rozumím a znám vše v nebi i na zemi a není ve mně změna. Nicméně, aby mohla nevěsta rozeznat mou vůli, pověz teď, když poslouchá, co je pro ni dobré.“ A anděl pravil: „Má velké a pyšné srdce. Potřebuje tedy hůl, aby byla zkrocena.
Potom pravil Pán: „Co pro ni žádáš, můj příteli?“ Anděl odpověděl: „Pane, žádám tě, abys ji s holí udělil i milosrdenství.“ A Pán řekl: „Pro tebe tak učiním, jelikož nikdy nekonám spravedlnost bez milosti. Pro toto by mě nevěsta měla milovat celým svým srdcem.“
O tom, jak měl v sobě nepřítel Boha tři démony a o trestu dopuštěném na něj Kristem
Kapitola 13
“Můj nepřítel měl v sobě tři démony. První přebývá v jeho přirození, druhý v jeho srdci a třetí v jeho ústech. První je jako plavec, který pouští vodu kýlem, až ta, postupně stoupaje, zatopí loď. Nastává příval vody a loď se potopí. Loď značí jeho tělo, které je zmítáno pokušeními démonů i vlastními vášněmi jako bouřemi. Chtíč vstoupil nejdříve kýlem, totiž zalíbením, které měl ve špatných myšlenkách. Jelikož nevzdoroval pokáním, ani díry neopravil pomocí hřebů zdrženlivosti, voda chtíče rostla den za dnem s jeho svolením.
Když byla loď nasycena chlípností, voda zatopila a pohltila loď chtíčem, takže nemohl dosáhnout přístavu spásy. Druhý démon, přebývající v jeho srdci, je jako červ dlící v jablku. Nejdříve stráví dřeň jablka a poté, co tam zanechá své exkrementy, vydává se do zbytku plodu, až je celé jablko prožrané. Tak koná ďábel. Nejdříve zkazí vůli osoby i spravedlivé touhy, totiž dřeň, kde se nachazí veškerá síla mysli a dobro. Jakmile je srdce prázdno těchto hodnot, nahradí je planými myšlenkami a zálibami, které měl člověk raději. Potom ponouká samo tělo k potěšení, a tak se odvaha i poznání ztrácí a život se stává obtížným. Je vskutku jablkem bez dřeně, tedy člověkem bez srdce, když vstupuje do mého chrámu a nemá lásku.
Třetí démon je jako lučištník, který, dívaje se skrze okna, sřílí po nepozorných. Jak může ďábel nebýt v člověku, který jej vždy zahrnuje v rozhovoru? To, co je nejvíce milováno, je nejčastěji zmiňováno. Tvrdá slova, kterými zraňuje jiné, jsou jako šípy střílené z právě tolika oken, kolikrát zmíní ďábla, či kolikrát jeho slovo raní nevinné a pohorší prosté. Já, který jsem pravda, ke své pravdě přísahám, že ho zatratím jako nevěstku k ohni a síře, jako záludného zrádce k zmrzačení jeho končetin, jako rouhače Pánu k věčné hanbě. Nicméně, dokud jsou jeho tělo a duše stále v jednotě, moje milosrdenství je mu otevřeno. Žádám po něm, aby přistupoval k bohoslužbě častěji, nebál se pokárání, netoužil pro sebe po žádné cti a neměl už na rtech to zlověstné jméno.“
VYSVĚTLENÍ
Tento muž, cisterciácký opat, pohřbíval exkomunikovaného člověka. Když nad ním říkal doporučující modlitbu, paní Brigita, uchvácena Duchem, uslyšela: „Udělal, co je v jeho moci a pohřbil jej. Budiž ujištěna, že první následující pohřeb bude jeho vlastní, protože zhřešil proti Otci, který nám řekl abychom nestranili a nevzdávali nezaslouženou poctu bohatým.
Kvůli drobnému pomíjivému zisku, tento muž poctil nehodnou osobu a položil ji mezi hodné, což neměl učinit. Také zhřešil proti mému Duchu, který je ve společenství a jednotě spravedlivých, tím, že pohřbil nespravedlivého vedle spravedlivých. Zhřešil i proti mně, Synu, protože jsem pravil: „Kdo odmítá mě, bude odmítnut.“ Tento muž poctil a vyvýšil někoho, koho moje církev a můj náměstek zamítli.“ Opat se kál, jakmile uslyšel tato slova, a čtvrtého dne zemřel.“
Kristova slova ke své nevěstě ohledně způsobu a úcty, které by měla zachovávat v modlitbě a o třech druzích lidí, kteří slouží Bohu na tomto světě.
Kapitola 14
“Já jsem tvůj Bůh, který byl ukřižován na kříži, pravý Bůh a pravý člověk v jedné osobě, a který jsem denně přítomen v rukou kněze. Kdykoli mi nabízíš modlitbu, vždy ji zakončuj touhou, aby se vždy děla moje, nikoli tvoje vůle. Neslyším tvé modlitby za ty, kteří jsou již zatraceni. Někdy si také přeješ něco, co by se stavělo proti tvé spáse, proto je důležité svěřit svou vůli mně, protože vím všechno a neposkytnu ti nic, co by nebylo prospěšné. Mnozí se nemodlí se správným úmyslem, proto si nezaslouží být vyslyšeni.
Jsou tři druhy lidí, kteří mi slouží v tomto světě. Prvním jsou ti, kteří věří, že jsem Bůh a dárce všeho, který má moc nade vším. Slouží mi s úmyslem získat časná dobra a čest, ale věci nebeské pro ně nejsou ničím, a hned by se jich vzdali, jen aby si mohli zajistit současná dobra. Světská sláva je jim dle jejich přání dána v podíl. Jelikož ztratili věčná dobra, odškodňuji je časným pohodlím za jakékoli dobré služby, úkteré pro mě konají, až do posledního haléře a jejich poslední chvilky. Druzí jsou ti, kdo věří, že jsem Bůh všemohoucí a přísný soudce, ale slouží mi ze strachu z trestu, nikoli z lásky k nebeské slávě. Kdyby se mě neobávali, nesloužili by mi.
Třetím jsou ti, kdo věří, že jsem Stvořitelem všeho a pravým Bohem, a věří, že jsem spravedlivý s milosrdný. Neslouží mi ze strachu z trestu, ale z božské lásky a dobroty. Dali by přednost jakémukoli trestu, pokud by ho mohli unést, než aby mě přiměli k hněvu. Vpravdě si zaslouží být vyslyšeni, když se modlí, jelikož jejich vůle je v souladu s mojí. První druh služebníka se nikdy nevzdálí trestu, či nespatří mou tvář. Druhý nebude tolik trestán, ale přesto se nedostane k patření na mou tvář, jestliže nenapraví svůj strach skrze pokání.“
Kristova slova ke své nevěstě popisující ho jako velikého krále, o dvou pokladnicích značících lásku k Bohu a lásku ke světu a ponaučení o tom, jak učinit pokroky ve svém životě.
Kapitola 15
“Já jsem jako veliký a mocný král. Čtyři věci náleží králi. Zaprvé musí být bohatý, zadruhé štědrý, zatřetí moudrý a začtvrté dobrotivý. Jsem vskutku králem andělů a lidstva. Mám čtyři vlastnosti, které jsem zmínil. Zaprvé jsem nejbohatší ze všech, jelikož přiděluji k potřebám všech a přesto vlastním stále stejně. Zadruhé jsem nejštědřejší ze všech, jelikož jsem připraven dát každému, kdo požádá. Zatřetí jsem nejmoudřejší, jelikož vím, co se pro každého patří a co je pro něj nejlepší. Začtvrté, jsem dobrotivý, jelikož jsem více hotov dávat, než je kdokoli hotov žádat. Mám, dalo by se říci, dvě pokladnice. Hodnotné věci, těžké jako olovo, jsou uloženy v první pokladnici a ostré hřeby lemují oddělení, kde jsou uschovány.
Ale tyto těžké věci se zdají být lehké jako peří člověku, který začne tím, že je otáčí, ohmatává je a naučí se, jak je nosit. Věci, které se předtím zdály být těžké, se stanou lehkými a věci, které vypadaly ostře, změknou. Ve druhé pokladnici se zdá být třpytivé zlato, cenné klenoty a lahodné nápoje. Ale zlato je ve skutečnosti bahnem a nápoje jedem. Jsou dvě cesty k těmto pokladnicím, přestože bývala jen jedna. Na rozcestí, totiž v přístupu k oběma cestám, stál muž, který volal ke třem lidem mířícím ke druhé cestě a pravil: `Slyšte, slyšte co vám říkám! Kdyby jste nechtěli poslouchat, alespoň použijte oči, ať vidíte, že to, co říkám, je pravda. Pokud nechcete užívat uši ani oči, potom alespoň zapojte ruce, abyste se dotykem ubezpečili, že nemluvím klamně.`
Potom první z nich řekl: `Poslechněme si ho, ať vidíme, zda mluví pravdu.` Druhý muž pravil: `Cokoliv říká, je klamné.` Třetí řekl: `Vím, že říká pravdu, ale je mi to jedno.` Čím jsou tyto pokladnice, když ne láskou mojí a láskou světskou? Jsou dvě cesty k těmto pokladnicím: sebepokoření a úplné sebezapření vedou k mojí lásce, zatímco smyslné touhy vedou ke světské lásce. Některým lidem připadá břímě, které nesou v mé lásce, jako z olova, jelikož když se mají postit, bdít, či cvičit se v sebekázni, myslí si, že nesou náklad z olova. Když musí snášet posměšky a urážky, protože tráví čas v modlitbě a v náboženské praxi, připadá jim to, jakoby seděli na hrotech; vždy jsou to pro ně muka.
Člověk, který si přeje zůstávat v mé lásce, by měl nejdříve břemeno natočit, totiž vynaložit úsilí konat dobro tak, že po něm neustále touží. Potom by je měl trochu pozvednout, pomalu a snažně ze všech sil, měje na paměti: `zvládnu to, pomůže-li mi Bůh.` Potom vytrvávajíc v úkolu, kterému se uvolil, začne nosit věci, které se mu předtím zdály těžké, s takovou radostnou snází, že všechna úskalí půstů, bdělostí, či jakýchkoli těžkostí se mu stanou lehkými jako pírko. Moji přátelé odpočívají v místě, jež se neužitečným a zlovolným zdá být lemováno ostny a trny, které je ale mým přátelům tím nejlepším spočinutím, měkkým jako květy růže. Přímou cestou do této pokladnice je pohrdnutí vlastní vůlí, což se děje, když člověk pomýšlí na moje utrpení a smrt, přestává se starat o svou vůli a stále usiluje o to, aby byl lepším. Přestože je tato cesta na počátku poněkud obtížná, je v jejím průběhu mnoho potěšení. Tolik, že věci, jež se na počátku zdají tak těžké, že je nelze unést, se mu později stávají tak lehkými, že si právem řekne: `Boží jařmo je snadné`. Druhou pokladnicí je svět. V té jsou zlato, drahokamy a nápoje, které vypadají lahodně, ale zachutnají hořce jako jed.
Každému, kdo nese zlato, se stane totéž: jakmile slábne jeho tělo a údy ho zrazují, jakmile je jeho morek vyčerpán a tělo padá skrze smrt k zemi, potom se vzdává zlata i klenotů, které už pro něj nemají větší cenu než bláto. Nápoje světa, totiž jeho požitky, vypadají lahodně, leč, jakmile jsou v žaludku, oslabují hlavu a zatěžkávají srdce, kazí tělo a člověk tak chřadne jako tráva. Jak se blíží bolest smrti, všechny tyto lahůdky se stávají hořkými jako jed. Svévole vede k této pokladnici vždy, když se člověk nesnaží odolávat nižším choutkám a nezvažuje, co jsem přikázal a vykonal, ale přímo činí, cokoliv mu přijde na mysl nehledě na správnost.
Tři lidé kráčí po této cestě. Těmi myslím všechny zpustlé, ty, kdo milují svět a svévoli. Volal jsem k nim, když jsem stál na rozcestí v přístupu k oběma cestám, když jsem skrze můj příchod v lidském těle ukázal lidstvu dvě cesty. Jednu následováníhodnou a jednu, které je radno se vyhnout; cestu vedoucí k životu a tu, která vede ke smrti. Před mým vtělením bývala jen jedna cesta. Po té všichni, dobří i špatní, směřovali k peklu. Já jsem ten, kdo zvolal, a mým zvoláním bylo toto:
`Lidé, naslouchejte mému slovu vedoucímu k cestě života, používejte své smysly k pochopení pravdy toho, co říkám. Jestliže mu nenasloucháte, či slyšet nemůžete, alespoň pohleďte, tedy použijte rozumu a víry, a vizte, že jsou má slova pravdivá. Stejně jako lze viditelné rozeznat zrakem těla, taky neviditelné lze rozeznat a uznat očima víry. Je mnoho prostých duší v církvi, které mnoho nekonají, ale jsou spaseny skrze svou víru. Skrze tu věří, že jsem Stvořitelem a Vykupitelem vesmíru. Není nikoho, kdo by nemohl dojít poznání a víry, že jsem Bůh, už jen když pováží, jak země nese ovoce a nebe dává déšť, jak se stromy zelenají a zvířata přebývají každé ve svém druhu, jak hvězdy slouží lidstvu a věci se dějí navzdory vůli člověka.
Ze všeho toho může člověk vidět, že je smrtelný, a že je to Bůh, kdo spravuje všechny věci. Kdyby Bůh neexistoval, vše by bylo v nepořádku. Stejně tak bylo vše zřízeno Bohem, vše rozumově uspořádáno pro poučení člověka. Ani nejmenší věc není, či nepřebývá ve světě bez důvodu. Podobně jestliže člověk nemůže pochopit či obsáhnout moje možnosti pro svou slabost, dokáže skrze víru uvidět a uvěřit. Leč, lidé, nechcete-li používat svůj rozum k uvažování o mé moci, stále můžete užít své ruce a dotknout se skutků, které jsem já a moji svatí vykonali. Jsou natolik zjevné, že je nelze zpochybnit jako činy Boha.
Kdo dal vstát mrtvým a kdo dal světlo slepým, když ne Bůh? Kdo vyháněl démony, když ne Bůh? Jaké bylo moje učení, když ne spásonosné pro duši i tělo a docela schůdné? Nicméně, první muž, totiž někteří lidé, praví: `Poslechněme si ho, ať vidíme, zda mluví pravdu!` Tito lidé zůstávají na čas v mých službách nikoliv z lásky, ale jako pokus a napodobení druhých aniž by se vzdali své vůle, kterou konají společně s mou. Jsou v nebezpečné situaci, protože chcou sloužit dvěma pánům, byť nemůžou sloužit žádnému správně. Až budou povoláni, budou odměněni tím pánem, kterého milovali nejvíce.
Druhý muž, tedy někteří, praví: `Cokoliv říká je klam a Písmo není pravdivé.` Já jsem Bůh, Stvořitel všeho, beze mě nebylo nic vytvořeno. Já jsem ustanovil Starý i Nový Zákon, vyšly z mých úst a není v nich žádná lež, protože jsem Pravda. Proto neuvidí mou tvář ti, kteří říkají, že jsem klamný a Písmo je klamné, protože jejich svědomí svědčí, že jsem Bůh, a vše se děje z mojí vůle a úradku. Obloha jim dává světlo, nemůžou si dát světlo sami; země nese plody, vzduch činí zem plodnou, fauna je důsledně uspořádána, démoni vyznávají mé jméno, spravedliví trpí neuvěřitelné věci pro mou lásku.
Všichni vidí tyto věci, ale nevidí mě. Také by mě mohli vidět v mé spravedlnosti, kdyby pomysleli, jak země pohlcuje bezbožné a oheň stravuje zlovolné. Stejně tak mě mohli vidět v mém milosrdenství, když vody vytryskly ze skály pro spravedlivé, nebo se pro ně rozestoupily; když jim neublížil oheň, nebo je nasytilo nebe pokrmem pozemským. Protože vidí tyto věci a přesto říkají, že jsem lhář, nepopatří nikdy na mou tvář. Třetí muž, totiž další, říkají: `Dobře víme, že je pravým Bohem, ale nezajímá nás to.` Tito lidé budou věčně trápeni, protože pohrdají mnou, svým Pánem a Bohem. Nejedná se snad z jejich strany o veliké opovržení, když užívají mých darů, ale odmítají mi sloužit?
Kdyby mohli nabýt těchto darů vlastními schopnostmi a nikoli zcela ze mě, jejich pohrdání by nebylo tak veliké. Dám ale svou milost těm, kdo dobrovolně začnou otáčet mým břemenem a vynaloží úsilí s vroucí touhou činit, co bude v jejich silách. Budu pracovat spolu s těmi, kdo ponesou moje břemeno, totiž s těmi, kdo postupují den za dnem z lásky ke mně, budu jejich silou a natolik je zapálím, že budou chtít konat více. Lidé, kteří zůstávají na místě, jež, byť je pohodlné, se jim zdá být obtížným, jsou těmi, kdo se trpělivě lopotí dnem i nocí bez únavy. Stávají se stále horlivějšími a mají pocit, že to, co dělají, není dostatečné. To jsou moji nejdražší přátelé a je jich velmi málo, jelikož pro ostatní jsou nápoje v druhé poklandici příjemnější.“