Sv. spoveď je dôležitá !
**==***==**
Odpúšťanie hriechov je väčší zázrak ako stvorenie sveta. Sv. Augustín
Svátost smíření teda spověď je důležitější než exorcismus, protože sv. spověď je exorcizmus exorcizmu, a vysvobozuje ne těla, nýbrž duše od vlády satana !
Je velmi nebezpečné, pokud se naše duše nachází ve smrtelném hříchu, jelikož kdybychom takto zemřeli, znamenalo by to věčné zatracení v pekle. Proto tak ďabel odtahuje od sv. spovědi, protože démon nam namlouva aby jsme se za své hřichy stydeli a nevyznali ich a tak žili nadále v hřichu. Toto ale za každou cenu nesmíme !
Peklo není pohádka, která by měla strašit zlobivé děti. Znamená věčná muka a definitivní odloučení od Boha, do něhož vstupují ti, kteří se až do posledního okamžiku svého života na základě své svobodné a tajemné volby naprosto uzavírají lásce a milosrdenství Božímu.
Bohužel se zdá, že ne všichni kněží jsou tak úplně ochotni zpovídat. Nedostatek ochoty u zpovědníků je velmi bolestný, ale je také pravda, že ne všichni křesťané pochopili smysl a hodnotu této svátosti.
Hodně lidí si myslí, že zpověď je nějaký typ smlouvy, u které stačí najít nějaký hřích, sdělit jej knězi a ani není nutné vědět proč.
Chybí správná katecheze, počínaje dětmi. Bohužel faráři často delegují tento úkol na katechety, kteří sami v těchto věcech nemají jasno.
Po křstuje tato svátost nejdůležitější
Po křstuje tato svátost nejdůležitější, její přínos do našeho duchovního života je obrovský. Je to svátost, která nás společně s eucharistií doprovází po celý život.
Není možné přistoupit k eucharistii bez pravidelných zpovědí, protože právě ta nám pomáhá neupadnout z lehkých hříchů do těžkých.
Chápete tedy, proč démon rozvinul nejvíce aktivit mezi katolíky právě proti této svátosti? V magisteriu církve existuje velká řada dokumentů, jež podtrhují její hodnotu a již dříve mnohokrát Jan Pavel II. nebo nyní Benedikt XVI. nabádali kněze, aby byli ochotni zpovídat.
Z knihy : diablovi tvaři v Tvář
Svätý ján Mária Vianney
Alebo hovorím k tým kresťanom, ktorí sa spovedajú každé tri týždne alebo každý mesiac, a aj napriek tomu páchajú tie isté hriechy? Nie, na nich sa neobraciam, lebo to sú slepci, ktorí nevidia, čo a ako robia.
Keď je to tak, tak ku komu hovorím? Kde mám hľadať jasnú ľútosť? Koho mám o ňu prosiť? Viem, Pane, kde je jej prameň! Ona pochádza z neba, Ty sám ju udeľuješ. Ó, Bože, udeľ mi túto ľútosť, ktorá trhá a zožiera srdce, ktorá odzbrojuje Tvoju spravodlivosť a premieňa nešťastnú večnosť na šťastie bez konca.
Neodmietaj nám, Pane, túto ľútosť, ktorá odhaľuje pekelné podvody a strháva všetky osídla diabla. Pekná čnosť – ty ihneď navraciaš stratené priateľstvo Boha; ty si taká nutná, a predsa taká zriedkavá! Bez teba niet odpustenia a neba; bez teba sú nanič kajúce skutky, milosrdenstvo a almužna!
V čom spočíva ľútosť? Čo ona je? Je to bolesť duše a vedomá ošklivosť k spáchaným hriechom; ošklivosť, ktorú sprevádza silne predsavzatie, aby sme sa k tým hriechom nikdy viac nevrátili. Ona je nevyhnutne potrebná k získaniu odpustenia. Keby sme počas choroby stratili reč – nemali by sme povinnosť vyznať hriechy; keby nás náhle prekvapila smrť – boli by sme oslobodení od zadosťučinenia a vykonania uloženej pokuty, prinajmenšom v tomto živote.
Bez ľútosti by sme sa však nemohli zaobísť – bez nej by sme nedosiahli odpustenie hriechov. Vlastne kvôli nedostatku ľútosti sa ľudia tak často dopúšťajú svätokrádežných spovedí a prijímaní. Bohužiaľ, ľudia tomu nevenujú pozornosť. Keď niekto zatají hriech pri spovedi, tak sa bojí, je zdesený, nenachádza pokoja, dokiaľ neodstráni zo srdca túto zvrátenosť. A nedostatku ľútosti – naopak – malo kto venuje pozornosť.
Táto vnútorná ľútosť, čiže bolesť musí mať štyri vlastnosti. Najprv musí pochádzať z hĺbky srdca
O spoveďi
Stále více jsem si uvědomoval, že Kristus nejen že kázal, nejenom že určil křtít ty, kteří v něj uvěří (srov. Mt 28,19-20, Sk 2,38), nejen že odpouštěl hříchy kajícím hříšníkům, a dal svým kněžím moc odpouštět hříchy (srov. Mt 9,10-13, Mk 2,17, Lk 5,31-32; 24,47). Nejen že uzdravoval nemocné (srov. Mt 4,24; 8,16; 14,14.35-36; 15,30; 19,2, Mk 6,56), nejenom že slavil a přikázal slavit eucharistickou oběť (srov. Lk 22,19-20, Mt 26,26-28, 1 Kor 11,23-25, Mk 14,22-24), ale také často vykonával exorcismy a nařizoval vyhánět démony svým jménem. Tímto dal tedy tutéž moc všem, kdo v něj věří a jsou v jeho církvi (srov. Mt 10,8, Mk 16,17-18; 1,32-34).
Cítil jsem velmi silně, že exorcismus je mé osobní poslání přímo od Krista a že ho nemohu zanedbat, jelikož bych tím pádem byl zodpovědný za obrovské utrpení osob, kterým může pomoci jedině tato služba, již Kristus svěřil své církvi a která patří mezi skutky milosrdenství jak fyzického, tak duchovného charakteru.
Jakmile jsem se stal knězem, požádal jsem své představené, abych se mohl i této oblasti věnovat. Bohužel ne všichni kněží, kteří se této problematice věnují, dostanou oficiální pověření. Má situace byla docela jednoduchá, protože jsem měl generálního představeného, který pochopil „mé povolání v povolání". Je nutné říci, že situace v Itálii se v posledních letech zlepšila, jelikož vzrostl počet exorcistů, nicméně stále je nás velmi, velmi málo, abychom pokryli všechny žádosti. V zahraničí je však situace ještě daleko horší.
Jak jste přišel na to, že máte toto speciální „povolání v po volání" stát se exorcistou? Předpokládám, že se v seminářích o této problematice moc nehovoří... Jakým způsobem ve vás dozrálo přesvědčení?
Zrodilo se ve mně vnitřní přesvědčení, že křesťanský živol přináší nevyhnutelně boj proti zlým silám. Apoštol Jan nám připomíná, že Ježíš přišel na tento svět, aby zničil ďáblovo dílo (srov. 1 Jan 3,8, Sk 10,38). Tento boj proti zlým silám je daleko širší než pouhé osvobození od posedlosti démonem, je to celkové osvobození ode všeho, co satan provádí, aby potrápil a poškodil člověka jako dítě Boží a od Boha jej oddálil (srov. Lk 8,12, Ef 6,10-12, 2 Tim 2,25-26, Žid 2,14-15, 1 Petr 5,8). V této souvislosti se objevilo i mé povolání zabývat se speciálně lidmi, kteří trpí posedlostí démonem. Nechtěl jsem se však vyhnout ani ostatním stránkám boje proti démonovi, který je daleko rozsáhlejší.
Například svátost smíření je důležitější než exorcismus, protože vysvobozuje ne těla, nýbrž duše od vlády satana. Je velmi nebezpečné, pokud se naše duše nachází ve smrtelném hříchu, jelikož kdybychom takto zemřeli, znamenalo by to věčné zatracení v pekle.
Peklo není pohádka, která by měla strašit zlobivé děti. Znamená věčná muka a definitivní odloučení od Boha, do něhož vstupují ti, kteří se až do posledního okamžiku svého života na základě své svobodné a tajemné volby naprosto uzavírají lásce a milosrdenství Božímu.
Bohužel se zdá, že ne všichni kněží jsou tak úplně ochotni zpovídat. Nedostatek ochoty u zpovědníků je velmi bolestný, ale je také pravda, že ne všichni křesťané pochopili smysl a hodnotu této svátosti.
Hodně lidí si myslí, že zpověď je nějaký typ smlouvy, u které stačí najít nějaký hřích, sdělit jej knězi a ani není nutné vědět proč.
Chybí správná katecheze, počínaje dětmi. Bohužel faráři často delegují tento úkol na katechety, kteří sami v těchto věcech nemají jasno. Po křtu 'je tato svátost nejdůležitější, její přínos do našeho duchovního života je obrovský. Je to svátost, která nás společně s eucharistií doprovází po celý život. Není možné přistoupit k eucharistii bez pravidelných zpovědí, protože právě ta nám pomáhá neupadnout z lehkých hříchů do těžkých. Chápete tedy, proč ilémon rozvinul nejvíce aktivit mezi katolíky právě proti této svátosti? V magisteriu církve existuje velká řada dokumentů, jež podtrhují její hodnotu a již dříve mnohokrát Jan Pavel II. nebo nyní Benedikt XVI. nabádali kněze, aby byli ochotni zpovídat.
Samozřejmě že zpovídání chce čas, nasazení a soustředění. Pokud je na to farář sám, nezvládne vyzpovídat pět minut před mší svatou desítky osob, které zrovna dorazily do kostela. Z toho důvodu byly v mnoha farnostech stanoveny speciálně určené časy ke zpovědi v týdnu. Zůstává však i nadále v platnosti právo vyzpovídat se kdykoli v případě nutnosti.
Když se vrátíme zpátky k exorcismům, jak si vysvětlujete, že vaši představení podporovali zrovna vás, když se dozvěděli o vašem povolání stát se exorcistou?
Protože generální představený mého institutu chápe, že se jedná o službu pro církev nezbytnou, která přináší dobro všem lidem. Když uviděl, že tíhnu k tomuto povolání, pochopil, že je opravdové, a nijak mě od něj neodrazoval. Samozřejmě že hned po kněžském svěcení mi nemohl dát svolení jej plně praktikovat, ale dovolil mi, abych sledoval, studoval a prohloubil si teologické znalosti ve všem, co s touto problematikou souvisí. Mohl jsem být po boku kněží, kteří již delší dobu fungovali jako exorcisté, a zapsal jsem se také do Mezinárodní asociace exorcistů. Pomalu jsem tak dospěl k povolení požádat biskupa o licenci.
Bylo to deset let přípravy, od mého kněžského svěcení v roce 1990 až do roku 2000, kdy jsem obdržel licenci praktikovat exorcismy. Mezi léty 1999 a 2006 jsem také napsal několik knih, které se touto problematikou zabývají: Co dělat s těmito kouzelníky? a Škody způsobené spiritismem.1 Obě dvě vydalo v italském originále nakladatelství Äncora. V roce 2006 vydalo nakladatelství Paoline v Miláně knihu Posedlosti dablem a exorcismus.2
■ t-io
Vy jste tedy ve svých čtyřiceti šesti letech jeden z nejmladších exorcistů (rozhovor byl uskutečněn v roce 2007 - pozn. aut.)?
Může tomu tak být, ale nejsem si tím jistý.
Obdržel jste pověření po dlouhém období příprav, které trvalo deset let. Jak je možné, že někteří exorcisté jsou jmenováni bez jakékoliv předchozí přípravy a aniž by jevili nějakou známku náklonnosti k tomuto oboru? Jak se s tím vším slučuje dokonce to, co jsem četl v jedné knize, že v některých diecézích ve Francii jsou kněží, kteří nevěří v existenci démona a jsou i přesto jmenováni exorcisty?
Mělo by to jít z horní linie a biskup by se měl vždy informovat, zda existuje někdo, kdo disponuje nezbytnými vlohami nutnými k vykonávání této služby. Vím, že to tak mnoho biskupů dělá, bohužel častokrát nenajdou kněze, kteří by se chtěli touto oblastí pastorace zabývat, a tak jsou nuceni nominovat i ty, o nichž zdaleka nejsou přesvědčeni, že jsou tento úřad schopni vykonávat. V těchto případech jsou výsledky takové, jaké jsou, protože kněz nemá žádnou zkušenost, přípravu a ani touhu tuto funkci zastávat. Ve Francii se stal právě tento případ. Aby se jméno exorcisty objevilo alespoň papírově, byl touto funkcí pověřen kněz, který neměl žádnou formaci v této oblasti, a dokonce ani nevěřil, že existuje mimořádné působení démona. Všechny osoby, které se na něj obrátily, posílal k psychiatrovi. Neudělal ani minimum pro to, aby zjistil, jestli se posedlý člověk má opravdu podrobit psychiatrické léčbě. Pokud ji nepotřebuje, existuje obrovské riziko, že jej to úplně zničí. Kněz, který neplní své povinnosti, bude zodpovědný před Bohem za všechna utrpení, jichž mohl člověka ušetřit. Démon moc dobře ví, že psychiatrická léčba, pokud není nutná, je pro člověka zničující, a on tedy udělá vše pro to, aby se věřilo, že člověk je psychicky nemocný, i když tomu ve skutečnosti tak není.
Proč podle vás samotní biskupové neprovozují exorcismus?
V Itálii ho někteří provozovali, například monsignor Gem- ma, který je již v penzi, i když stále pokračuje a exorcismus provozuje. Vím i o jiných, kteří ho však praktikují velmi zřídka. Je jasné, že biskupové jsou velmi zaneprázdněni a exorcismus zabere spoustu času a energie, a je tedy dobře, že udělují licenci k exorcismu jiným kněžím - ti by však měli být uvolněni z jiných úkolů a povinností.
Proč je provozování exorcismu tak namáhavé?
Protože s jedním člověkem strávíte hodiny a hodiny, ale výsledky jsou vidět až po letech. Tedy pokud máte hodně lidí, je to velmi náročné. Pokud musíte strávit dvě hodiny s jedním člověkem, kolik jich zvládnete za dopoledne? Maximálně tři. A kolik jich zvládnete za týden? - Docela málo. A pak, já nerad věci uspěchávám, nejprve si chci s tím člověkem popovídat. Chci slyšet, jestli došlo ke změně od posledního setkání, snažím se člověka podpořit a připravit ho na tvrdý boj, kterému musí čelit. Častokrát před začátkem člověka vyzpovídám, takže je jasné, že se za dopoledne mohu setkat jen se dvěma až třemi lidmi. Hodně mě také vysiluje neustálý silný křik a neustálé uhýbání fackám, kopancům, plivání, ale také psychologickým taktikám, které démon používá, aby mě odradil, deprimoval a nenechal mě v průběhu exorcismu se modlit, což by snížilo jeho účinnost. Mimo to můj úřad kněze není spojen pouze s exorcismem. - Mám také jiné povinnosti, jednou z nich je má funkce zpovědníka v semináři. Mnoho kněží nechce zastávat úřad exorcisty, jelikož mají již tak mnoho úkolů, nebo jim už ze semináře chybí formace ohledně skutečné existence posedlostí a následných opatření k boji s démonem. Kněz se může cítit nekompetentní, či může míl dokonce z démona strach, ale jak říká otec Gabriel Amorth: „Jestliže kněz zpovídá, nemusí mít strach rvát duše ze spáru démona. Démon chce raději ovládat duši než tělo."
iiŕ<A
Můžete nám vysvětlit blíže rozdíl mezi posedlostí démonem a otroctvím duše vůči démonovi?
Představme si, že člověk zemře ve stavu posedlosti démonem, ale díky milosti Boží je spasen! Jeho duše jde do ráje, jelikož nebyla vězněna démonem. Pokud však člověk není posedlý démonejn, ale zemře ve stavu smrtelného hříchu, jde do pekla, jelikož jeho duše je v tom okamžiku otrokem démona. Z toho je pochopitelné, že ďábla nejvíce zajímá pokušení. Snaží se doporučit hřích a přes souhlas člověka jej dovede k věčnému zatracení.
Je důležité vysvětlit ještě něco - smrtelný hřích nezpůsobuje vstup démona do duše člověka, ale vytváří závislost duše, jakoby ji spoutává. To stále zesiluje s množstvím a vážností spáchaných smrtelných hříchů. Tato závislost, která spoutává duši, je mnohem nebezpečnější než posedlost ďáblem, což je čin, který postihuje tělo, a ne duši, a tedy podobně jako nemoc, která ničí tělo, nijak neohrožuje věčnou spásu duše.
Samozřejmě, že na posedlém člověku, se všemi s tím spojenými příznaky, bude těžké poznat, zda je jeho duše v milosti Boží. Kdo se nachází v tomto stavu, kleje, uráží, je agresivní. Hranice mezi tělem, myslí a duší je málo zřejmá.
Ohledně kritérií, jak rozlišit a pochopit, jestli se jedná o opravdovou posedlost ďáblem, jsem psal ve své poslední knize. Posedlost není rozdvojení osobnosti, jak se stává u psychických nemocí. Jedná se spíše o jakousi dočasnou náhradu za člověka. V krizových chvílích vstupuje do hry despotická, brutální a násilná vláda démona (příp. i více než jednoho), který působí uvnitř těla, skrze které mluví a jedná lak, jak chce, aniž by oběť mohla tomu odporovat. Posedlost je stabilní, i když se střídají kratší či delší období relativního klidu s obdobím krize. Během období krize, si někteří uvědomují, co se děje, ale nemohou se postavit na odpor. Pro jiné je toto období charakteristické neovladatelným sledem momentů, při kterých jsou při vědomí, a momentů, při nichž naop.il při vědomí nejsou. Při těchto změnách dokážou něklrf ještě reagovat modlitbou, jiní ne. U hodně vážných připadl se může člověk během krizových stavů dostat do jakélmi komatu a ztratit úplně vědomí toho, co se děje. Tento ro/.ili ve stavu vědomí je určen tím, zda se jedná o silnější, nelni slabší posedlosti démonem. Během krize je vůle zablokoval m a člověk je jen minimálně zodpovědný za své činy. Mezi zru J mení, která pomohou rozlišit posedlost od psychické nennu l a od předstírání, patří schopnost hovořit jazyky, jež jsou normálně člověku neznámé, a rozumět jim. Znát věci a faki.i, která člověk znát nemůže, fyzická síla nebo abnormální tělesn,i váha, které jakmile skončí krizové období, zmizí. Odpol k posvátným věcem, jako např. nevolnost u svatostánku, v kostelích, na místech, kde jsou uchovávány relikvie svatých Cítit jako nesnesitelnou tíhu ruku kněze položenou na hlavě Popáleniny na těle po kontaktu se svěcenou vodou, kterou je člověk pokropen, a násilné, zuřivé a agresivní reakce. A hlavně, když se nad posedlým někdo začne modlit, ten kleje, rozbiji předměty, vrhá se na přítomné. Tohle všechno se může stát, i když se někdo modlí pouze potichu. Často se v těchto přípa dech stává, že jakmile se člověk uklidní, nic si ze svého chování nepamatuje. Může také změnit tón hlasu, který zní temněji, prostorově, baritonově, pochmurně či chraptivě. Jindy je zase ječivý a metalický. Takový člověk může zvracet předměty jako jehly, hřebíky, kousky řetězů, kameny, chomáčky vlasů, sklo, kousky látky, maso, kytky, provázky, prstýnky, náušnice a další podivné věci. Skrze tyto předměty bylo zlo způsobeno. Ačkoliv jdou ven normálně z úst, ne vždy pocházejí ze žaludku člověka. Tak se vysvětluje i to, že posedlý nikdy neutrpí žádnou fyzickou újmu, i když z něj vycházejí velké kusy skla. Jedná se o takzvaný transfer očarovaného předmětu v momentě, kdy vyjde z úst. Většinou je tento jev znamením blížícího se osvobození člověka, ale osvobození není nutně s těmito jevy
if-ím
Éti'lino. Posedlý může být navíc citlivýna jídlo / oblečení, Hriv byly požehnány, aniž by o tom ^děl, nebo na svaté ■pi.i/ky, předměty jako růžence, kříže arelikvie.
I A jak se cítíte vy, když provozujete e#rcismus? Co se vám mimi hlavou a v srdci?
I ('ítím se být ve společenství s Kristí™ a církví, která má ■iko posláni osvobozovat lidstvo od zých mocností, které Ir) ohrožují. Také hodně soucítím s č°věkem, který musí Ifojít těmito zničujícími mukami. Uvědomuji si, že díky r\< 'i cismům mohu pomoci zbavit toho čověka utrpení (i když |H>' vždy okamžitě, ale postupně). DěkJ" Kristu, že mi dává možnost pomáhat v jeho jméru.
I Vaši spolubratři vás podporují a porrAhají vám ?
Ano, v mé kongregaci Služební!" Neposkvrněného '•nice Mariina nikdo nepopírá existenci démona a ani jeho běžné a mimořádné působení na člověka. Proto je na tuto ■ lužbu pohlíženo s velkým respektem na toh°> kdo ji legitimně provozuje. Jediný problém je, t) v generálním domě .1 semináři kongregace, kde bydlím č svými spolubratry, /působuji spoustu rozruchu e zmatku Jelikož lidé, kteří mě /de navštěvují, mnohdy v průběhu exorcismu silně křičí. Ale • Iíkry prozřetelnosti Boží mi rektor batiky svaté Anastázie v Římě, která od roku 2000 provozuje čtyřiadvacetihodinovou nepřetržitou adoraci, nejen dal k dispozici dostatečně izolovaný a zvukotěsný prostor, nýbrž také doufá, že bude moci v budoucnu nabídnout pohostinství i dalšímu pověřenému exorcistovi. Nestává se to často, že kněž' nabídnou exorcistům azyl, protože se bojí případných nesnází-
Vy se nebojíte, když lidé začnou být hodně agresivní?
No, je jasné, že člověk musí být dc jisté míry opatrný. Je dobré spolupracovat se skupinkou lidí' kteří především žijí
+